Záhada oživlé mumie – lavička 2

Záhadné zmizení

U muzea se to hemžilo novináři a zvědavci. Lasse a Maja okamžitě poznali ředitelku muzea Barbaru Palmovou. Stála na schodech před vchodem do muzea a odpovídala na otázky novinářů. Lasse a Maja se protlačili davem blíž, aby ji slyšeli, „… ne, nic dalšího nezmizelo,“ říkala právě.

„Co se píše v dopise od mumie?“ zeptal se jeden reportér a natáhl k ní svůj mikrofon.

“To pro tuto chvíli nemohu prozradit,“ odpověděla stručně ředitelka muzea Barbara Palmová. Pak se otočila a vystupovala po schodech ke vchodu do muzea. Novináři se tlačili za ní. Lasse a Maja toho využili, vmísili se mezi ně a proklouzli dovnitř.

„Co vy tady děláte?“ obořila se na ně ředitelka muzea, když si jich všimla. „Dnes máme zavřeno, to snad chápete. Ať už vás tady nevidím!“

„Myslím, že bychom vám mohli pomoct najít ten obraz,“ řekla Maja, jak nejpřesvědčivěji dovedla. „Děti jako vy!? Povídali, že mu hráli! Dejte mi jeden důvod, proč bych s takovými usmrkanci měla ztrácet svůj drahocenný čas!“ zavrčela Barbara Palmová. Ředitelka muzea přecházela sem a tam a roztržitě luskala prsty.

„Policie zjevně nemá žádné stopy, jinak by muzeum neslíbilo odměnu 10 000 korun tomu, kdo přispěje k nalezení obrazu,“ řekl Lasse. „Musíte být v koncích.“

Barbara Palmová dál přecházela rozčileně sem a tam. Lasse a Maja pochopili, že budou muset přijít s něčím pořádným, aby ředitelku muzea přesvědčili.

„Už se našel mobil nočního hlídače?“ zeptal se Lasse.

„Barbara Palmová se zastavila, otočila se a upřela na Lasseho a Maju zkoumavý pohled.

„Jak víte, že Krister ztratil mobil?“                                                                                                                                   Byl to risk, zoufalý pokus o získání důvěry Barbary Palmové, ale vyšlo to.

„Hlídač by přirozeně použil mobilní telefon, pokud by nějaký měl, a nehnal by se místo toho do vaší kanceláře, aby telefonoval odtamtud.“ Ředitelka muzea stála a mlčky uvažovala. Nakonec řekla: „No dobrá, vidím, že vám to myslí, a policejní vyšetřování zatím stejně nikam nevedlo. Třeba přijdete na něco, co jim uniklo. Pojďte.“

Kancelář Barbary Palmové byla celá ze skla a oceli. Nábytek působil chladným, strohým dojmem.

Maja si vzpomněla, že o Barbaře Palmové už něco četla. Prý chce muzeum od základů změnit. Udělat z něho moderní muzeum. Snila o tom, že do Valleby budou jezdit lidé z celé země a budou obdivovat všechno to moderní umění, které hodlala pro muzeum zakoupit. Záměry ředitelky muzea však budily v městečku velké emoce. Barbara Palmová pokynula ke dvěma luxusním koženým křeslům. Lasse a Maja si sedli a prohlíželi si všechny ty zvláštní obrazy na zdech. Ředitelka muzea si sedla za úhledně uklizený psací stůl. Pak pronesla tichým hlasem, jakoby pro sebe: „A já měla s muzeem takové plány. Chtěla jsem prodat několik starých obrazů a nakoupit nové, modernější umění. A oni ukradnou jeden z nejcennějších obrazů.“

„Co se píše v tom tajemném dopise mumie?“ zeptala se Maja.

„Mumie v něm píše, že muzeum bude muset zaplatit pět milionů korun, jinak zmizí další obrazy. Pomsta mumie je strašná, ale spravedlivá,‘ stojí tam doslova.“

Lasse a Maja poznali na jejím hlase, že ve skutečnosti nevěří, že ten dopis napsala mumie.  Ředitelka muzea je přece moderní člověk a někdo takový sotva uvěří báchorkám o strašidlech a chodících mrtvolách.

„A nestalo se v posledních dnech ještě něco zvláštního?“ zeptal se Lasse.

„Stala se jediná věc, o tom už byla řeč: noční hlídač ztratil mobilní telefon. Hledal ho prý úplně všude, ale nikde ho nenašel. Muzeum mu samozřejmě koupí nový a náklady mu strhne z platu.“        „Jakou má muzeum ochranu?“ zeptal se Lasse.

„Přes noc jsou všechny vchody muzea pochopitelně zamčené a napojené na alarm. Hlídač zapíná alarm po příchodu do práce v osm hodin večer,“ objasnila Barbara Palmová.

„Alarm pak vypnu já sama v devět hodin ráno. Během noci tedy nemůže nikdo ani do muzea ani ven. Jinak by se spustil alarm. Nejcennější exponáty jsou navíc umístěny ve zvláštním sále, který se zamyká zevnitř. Hlídač, Krister Lönn, zamkne a celou noc tam hlídá.“

„A přesto právě z toho sálu zmizel obraz,“ poznamenal Lasse.

„Obrazy hlídá jen noční hlídač?“ zeptala se Maja.

„Ne, ještě je na zdi v sále bezpečnostní kamera a ta je nepřetržitě zapnutá. Jakmile se před obrazy něco pohne, kamera to automaticky vyfotí.“

„Nemohl se někdo vkrást dovnitř, když musel hlídač třeba na záchod?“ zajímala se Maja.

„Krister má v sále všechno, co potřebuje, a má přísně zakázáno vycházet ven. Má tam malou televizi a dokonce je tam i WC, takže vůbec nemusí za sálu. Pojďte, ukážu vám, kde visel ukradený obraz.“