Záhada oživlé mumie – lavička 4

Další podezřelí

„Pracují zde čtyři osoby,“ odpověděla Barbara Palmová. I Maja vytáhla svůj poznámkový notes. „Pernilla Grenová obsluhuje pokladnu a prodává vstupenky,“ řekla ředitelka muzea. „ Chodí na půl desátou, to otevíráme, a končí v pět, kdy zavíráme,“

„Pracuje v muzeu už dlouho?“

„Začala tady pracovat v létě před čtyřmi roky. Vlastně tehdy ještě studovala, ale chudý studentský život ji nebavil, a tak zůstala tady na pokladně. Říkala, že potřebuje peníze. A bůh ví, že je to pravda! Je to příšerná marnotratnice!“

Ředitelka muzea náhle zvýšila hlas a Lasse a Maja zpozorněli.

„Každý den má na sobě něco nového a vždy je nechutně milá na všechny hosty muzea, především na mladé, draze oblečené muže. Bydlí ve velkém luxusním bytě v centru a do práce chodí zásadně pěšky. Prý aby si držela pěknou postavu.“

Ředitelka muzea zlostně zasupěla. Bylo jasné, že Barbara Palmová nemá Pernillu Grenovou zrovna v lásce. Že by s krádeží obrazu měla něco společného pokladní?

Peníze zjevně potřebuje…

„Kdo v muzeu uklízí?“ zeptal se Lasse.

„Tak tu otázku si někdy také kladu,“ ušklíbla se Barbara Palmová. „Toho prachu a špíny všude kolem, však to sami vidíte. Uklízečka se jmenuje Kornélie Hammarbergová. pracuje tady na poloviční úvazek. Začíná v pět hodin odpoledne, kdy zavíráme, a úklid ji zabere přibližně tři hodiny. Odchází v osm hodin večer těsně před příchodem hlídače. V tomto sále obvykle končí, jde do komory, vyprázdní uklízecí vozík a jde domů. Uklízí ale strašně nedbale, však už jsem ji jednou varovala, že když se to nezlepší, dám jí výpověď.“

„Jak na to reagovala?“ zeptala se Maja.

„Začala fňukat a blekotat, že je členkou Sdružení přátel muzea. Vyhrožovala, že na příští schůzi sdružení všem řekne, jak špatně se podle jejího mínění o muzeum starám,“ odpověděla s opovržením Barbara Palmová.

„Dojíždí autobusem z jedné malé obce kousek od Valleby, má tam dům. V muzeu je od nepaměti, dost možná je stejně stará jako ta mumie, vůbec by mě to nepřekvapilo,“ zasmála se zlomyslně ředitelka muzea.

Lasse a Maja si pomysleli, že při takové přístupu k vlastním zaměstnancům u nich Barbara Palmová asi nebude moc oblíbená.

„Ehm ehm!“ ozvalo se od dveří. Do sálu nakoukl policejní inspektor.

Inspektor kývl na Lasseho a Maju, oba už dobře znal.

„Právě dorazily snímky z bezpečnostní kamery,“ řekl. „A myslím, že byste se na ně měla podívat.“

Ředitelka muzea otevřela rychlím pohybem obálku a vytáhla fotografie. Vtom hlasitě vyjekla.

Jedna z fotografií se snesla na podlahu, Barbara Palmová zavrávorala a zhroutila se na židli.

„Tak hlídač měl pravdu… mumie!“ řekla a strnule zírala do prázdna před sebou.

Maja se sehnula a zvedla fotografii. Byla na ní ruka omotaná obvazy a ta ruka svírala nůž! A zřetelně bylo vidět, jak ta ruka vyřezává z rámu ukradený obraz. Bylo to neuvěřitelné, všechno ale nasvědčovalo tomu, že krádež obrazu má skutečně na svědomí mumie. Maja podala fotografii Lassemu. Lasse si fotografii pozorně prohlédl, ale potom jen zavrtěl hlavou.

„Tady je něco špatně. Mumie má v ruce nůž.“

Maja vrhla na Lasseho tázavý pohled. Bylo jasné, že Lasse přišel na něco důležitého.

„Zmínila jste, že tady v muzeu pracují čtyři lidé,“ obrátila se Maja zase na ředitelku. „To znamená: vy sama, Barbara Palmová, ředitelka, pokladní Pernilla Grenová a uklízečka Kornélie Hammarbergová. Tím čtvrtým tedy bude hlídač Krister Lönn.“

„Přesně tak,“ odpověděla Barbara Palmová, která se mezitím vzpamatovala z počátečního šoku. „Krister tady ale nepracuje dlouho. Vlastně jsou to teprve dva měsíce.“

Právě tak dlouho je tady i mumie, uvědomila si Maja a udělala si poznámku.

Že by obraz ukradl Krister Lönn a teď se snažil všem namluvit, že pachatelem je ve skutečnosti mumie?

„Co nám o něm ještě můžete říct?“ zeptala se Maja.

„Pokud vím, tak dřív pracoval jako turistický průvodce, vlastně jezdil i do Egypta. A taky má hodně dětí. Sedm, představte si. To musí být život! Tak kdopak se nám to tady pokakal? Dáme čistou plenečku? Fuj!“ šklebila se ředitelka. „Zkrátka dětí jako smetí, právě proto tady začal pracovat. ‚Potřebuju si přivydělat,‘ tak to řekl.“

 

Bylo nabíledni, že děti a rodinný život Barbaru Palmovou moc nelákal. Měla raději zamilované horké večery pod egyptskými hvězdami!

„Z toho plyne, že noční hlídač Krister Lönn potřebuje peníze jako sůl,“ konstatoval Lasse.

„Už to tak bude,“ odvětila ředitelka muzea. „Však má taky dvě zaměstnání. Manžel uklízečky Kornélie Hammarbergové pracuje přes den s Kristerem v továrně. Krister tam pracuje jako řidič nákladního vozu,“ pokračovala Barbara Palmová. „Taky je to velký sportovní fanoušek. Branky body vteřiny, to je jeho, bez toho nemůže žít. A bydlí nedaleko od muzea.“

„Pokud jsme tomu tedy rozuměli správně, “řekla Maja, aby to uzavřela, „věci se mají následovně:

 

Pokladní Pernilla Grenová odešla domů v pět hodin odpoledne.

Uklízečka Kornélie Hammarbergová byla s uklízením hotova v osm hodin večer.

Hlídač Krister Lönn přišel do muzea a zapnul alarm. Pak šel do sálu, ve kterém je vystavena mumie, a zamkl za sebou dveře.

Ráno, pět minut před devátou, se vyřítil ze sálu, a než na místo dorazila policie, obraz byl pryč.“

„To souhlasí,“ přikývla Barbara Palmová.

„A… kde jste včera večer byla vy?“ zeptal se Lasse.

Ředitelka muzea sebou trhla a zaraženě se na Lasseho podívala.

Chce snad tvrdit, že krade obrazy ona sama? Vlastní obrazy?!

Maja a Lasse sledovali, jak to v Barbaře Palmové vře a jak jí rudne obličej. Nakonec si ale ředitelka uvědomila, že by nebylo dobré odmítnout odpovědět.

„Byla jsem v nemocnici navštívit matku. Taky jsem tam měla dlouhý rozhovor s doktorem Wennströmem. Šarmantní muž, i on se zajímá o moderní umění. Milerád vám dosvědčí, že jsem tam byla,“ odpověděla ředitelka muzea kysele. „A teď bych se ráda vrátila ke své práci, když dovolíte.“

„Jistě. A my půjdeme domů a necháme si všechno projít hlavou. Pokud ale dovolíte, večer bychom se vrátili a drželi stráž před sálem.“

„Ovšem, ovšem. Proč ne?“ odpověděla ředitelka muzea roztržitě a mávla rukou, jakoby odháněla dotěrný hmyz.