Záhada oživlé mumie – lavička 6

„Chtěla jsem ji vidět zlomenou“

Barbara Palmová svolala všechny do své kanceláře.

„Naši mladí přátelé Lasse a Maja by nám rádi něco řekli,“ začala rozčíleným hlasem.

„A já doufám, že je to něco opravdu důležitého. Venku na mě čekají novináři a televizní reportéři a domáhají se rozhovoru.“

 

„Napřed jsme i my věřili, že obrazy krade mumie,“ začala Maja. „Pan hlídač vypadal upřímně, když vypovídal o tom, čeho byl v noci svědkem, a historek o mumiích, které se mstí je nepočítaně.“

„Jenže jak by dokázala mumie rozmotat vlastní obvazy?“ navázal Lasse. „Na fotografii z bezpečnostní kamery je jasně vidět obvázaná ruka držící nůž. Mumie v sále je ale do obvazů přivázaná tak, že má ruce přivázané k tělu. Jak by to potom všechno bylo možné?“

„Především byl ale podezřelý ten dopis od mumie. Proč mumie požaduje pět milionů korun? K čemu potřebuje mumie peníze?“ ptala se Maja.

„Požadavek výkupného v dopise mumie vrhl podezření na zaměstnance muzea,“ pokračovala Maja. „Na Pernillu Grenovou, která, jak se ukázalo, si žije na vysoké noze, draze se obléká a má velký luxusní byt. Když jsme ji ale včera večer zahlédli, jak se veze v drahém sportovním automobilu, došlo nám, že všechno to značkové oblečení i ten byt mohl dost dobře financovat její bohatý snoubenec.“

„Kdo další tedy zoufale potřeboval peníze? Pochopitelně Krister Lönn, hlídač. Když máte sedm dětí, je o peníze vždycky nouze,“ řekl Lasse a vrhl pohled na Kristera Lönna. Ten jen mlčky přikývl.  „Kromě toho je pan Lönn jedinou osobou, která byla celou noc v sále. Jak by ale dostal obrazy ze sálu ven? Navíc, když se dnes ráno vyřítil ze sálu, bylo jeho zděšení pravé a nefalšované.“

Lasse se odmlčel, nahlédl do svého notesu a pokračoval: „Pravda je, že dopis mumie byl napsaný mazaně. Každý hned uvěřil, že jde v první řadě o peníze. Jak jsme se ale postupně dovtípili, o ty vůbec nešlo. Šlo o pomstu! ‚Pomsta mumie je strašná, ale spravedlivá,‘ stálo v tom dopise. Tomu, kdo obrazy ukradl, nešlo o peníze, ale o pomstu. Není to tak, paní Hammarbergová?“

Všichni upřeli zraky na uklízečku. Kornélie Hammarbergová chvíli mlčela a potom vyprskla: „Co já o tom můžu vědět? Nebo snad chcete říct, že to já…?“

„Před okamžikem byla v sále s mumií,“ řekl Lasse, „jedna osoba, která tam neměla být. A tou osobou jste byla vy, paní Hammarbergová! Barbara Palmová vypověděla, že vaše pracovní doba začíná v pět hodin odpoledne. Kde jste se tu vzala v devět hodin ráno? Do práce to máte daleko, a i kdyby vám někdo zavolal a řekl vám o další krádeži obrazu, autobusem byste se sem tak rychle nikdy nedostala. Existuje jediné možné vysvětlení – že jste tady zůstala přes noc. Není to tak?“

Kornélie Hammarbergová odevzdaně vzdychla: „Je to tak. Ano, byla jsem to já, já jsem ukradla ty obrazy. Udělala jsem to, abych zničila tu hroznou Barbaru Palmovou! A tentokrát jsem si nemohla pomoct a zůstala jsem, abych viděla, jak se bude tvářit, až zjistí, že z jejího muzea byl ukraden další obraz. Chtěla jsem ji ranit tak, jak ona mnohokrát zranila mě.“

Uklízečka vrhla na ředitelku muzea nenávistný pohled. Z jejích očí šlehaly blesky.

„Když neumí muzeum řídit, musí pryč, tak to vidím já. Od té doby co to tady vede, je na zaměstnance nepříjemná a v jednom kuse mi vyčítá to a ono a že je špatně uklizeno. A taky už mám po krk těch jejích narážek na to, jak jsem stará. Barbara Palmová by zkrátka neměla být ředitelkou našeho nádherného muzea,“ řekla Kornélie Hammarbergová. „A když jsem se dočetla v novinách, že má v úmyslu prodat naše krásné historické obrazy, rozhodla jsem se.“

„Ale jak jste dostala obrazy ze zamčeného sálu?“ zeptala se ředitelka muzea.

V jejím hlase se mísilo rozčílení a zvědavost.

Kornélie Hammarbergová blýskla po ředitelce pohledem. Potom se podívala na Lasseho a Maju a rozhodla se říct všechno: „Jak víte, můj manžel a Krister Lönn pracují přes den ve stejné továrně a Krister potom ještě pracuje v noci tady. Nikdo nevydrží pracovat ve dne v noci a bez řádného spánku.“

„A mezitím ještě odpoledne hrát golf,“ poznamenala Maja.

Kornélie Hammarbergová přešla poznámku Maji a pokračovala ve výpovědi: „V továrně si zdřímnout nemůže. Tam by si toho hned někdo všiml. A tak jsem si spočítal, že dospává tady v muzeu.“

 

 

 

 

Umění do smetí

 

„Jednou jsem při uklízení našla Kristerův mobilní telefon. Ležel na okně,“ pokračovala Kornélie Hammarbergová.

„Tak tam jsem ho nechal?!“ vyklouzlo Kristeru Lönnovi.

Lasse a Maja si všimli, že se mu potí čelo.

„Hned jsem věděla, že je Kristerův, sháněl se po něm jako divý. A tehdy jsem si naplánovala, jak to udělám. Večer jsem se schovala na záchodě v sále s mumií. Sportovní přenosy začínají v televizi v osm večer.

Takže, sotva za sebou zavře dveře, první věc, kterou ten sportovní pošuk Krister udělá, je, že si pustí televizi,“ vyprávěla Kornélie Hammarbergová.

„Neudělá obchůzku, aby se ujistil, že se v muzeu nikdo neschoval, na to nemá čas.“

Ředitelka muzea zakašlala a udělala si další krátkou poznámku.

Kornélie Hammarbergová pokračovala: „Když skončí sportovní přenos, dá si Krister svačinu a pak usne únavou z té lopoty v továrně. Před ránem jsem se tedy převlékla, od hlavy k patě jsem se omotala obvazy. Byla to fuška, to vám řeknu. A kolik na to padlo špendlíků!“

Kornélie Hammarbergová ožila, jak byla zaujata vyprávěním.

„Když jsem se poprvé viděla v zrcadle, sama jsem málem zkameněla hrůzou. Pootevřela jsem dveře. Krister pořád ještě spal. Tak jsem vyklouzla ze svého úkrytu, vyšla jsem do sálu a vyřízla jsem z rámu obraz. Ten jsem pak srolovala a schovala do uklízecího vozíku. Potom jsem vzala mumii a schovala ji na záchod. Docela mě překvapilo, jak je lehounká. Taky mě napadlo, jaká to pro ni musí být úleva, že si konečně po těch letech může zajít na záchod.“

Krister Lönn se zasmál, byl však jediný, koho ten vtip Kornélii Hammarbergové pobavil. Špatná nálada by se v kanceláři ředitelky muzea dala krájet.

„A tím bylo vše hotovo. Zbývalo to, do čeho se mi chtělo nejméně,“ řekla Kornélie Hammarbergová a upřela soucitný pohled na hlídače. „Bylo potřeba vystrašit chudáka Kristera. Snažila jsem se mírnit, ale viděli jste sami, jak byl k smrti vyděšený. Věděla jsem, že Krister bude muset vyběhnout ze sálu, aby zatelefonoval ředitelce muzea. Jeho mobilní telefon jsem přece měla já. To mi poskytlo čas, který jsem potřebovala.“

„Promyšlené do posledního detailu,“ prohlásila mrzutě ředitelka muzea.

„ A to mi udělá vlastní zaměstnankyně! To je skandál!“

Uklízečka nevzrušeně pokračovala: „Jakmile Krister vyběhl ze sálu, vymotala jsem se z obvazů, A strčila jsem je k obrazu o uklízecího vozíku. Potom jsem vrátila mumii na místo a odjela jsem s uklízecím vozíkem pryč. Obrazy jsem schovala v komoře. Šla jsem k zadnímu vchodu a počkala, až v devět hodin přijde hlavním vchodem ředitelka a vypne alarm. Pak jsem se nepozorovaně vytratila z muzea ven. Nebýt tady těch dvou bystrých dětí, nikdy byste na mě nepřišli, „ uzavřela Kornélie.

V kanceláři Barbary Palmové se rozhostilo ticho. Do toho někdo zaklepal na dveře. Policejní inspektor!

„Nerad ruším, ale potřeboval bych telefonní číslo na muzeum v Káhiře,“ řekl.

„Třeba pro nás budou mít informace o mumii a o tom, proč krade obrazy u nás ve Valleby.“

„To nebude nutné,“ řekla ředitelka muzea Barbara Palmová. „Viník už se přiznal.“

 

Když šli Lasse a Maja ulicemi městečka domů, zářilo už slunce vysoko nad střechami domů.

Po noční bouřce byl vzduch nádherně svěží a Maja řekla: „Kornélie je mi trochu líto. Šlo jí přece jen o záchranu muzea. A Barbara Palmová se k zaměstnancům muzea opravdu chová jako ras.“

„Mm,“ odtušil Lasse. „Krister si to nejspíš pěkně slízne.“

„Podle mě by do vězení měla jít spíš Barbara Palmová,“ řekla Maja.

„To jo, jenže když je někdo protivný, neznamená to ještě, že je zločinec,“ podotkl Lasse unaveným hlasem.

Po dlouhé noci v muzeu měl všeho plné zuby a už se těšil domů do postele.

 

Když policejní inspektor odvedl Kornélii Hammarbergovou, odešli z kanceláře ředitelky muzea i Krister Lönn a Pernilla Grenová.

Ředitelka muzea byla spokojená, zářila jako sluníčko, otevřela trezor a vytáhla několik tlustých balíčků bankovek – slíbenou odměna 10 000 korun.

Lasse a Maja odměnu převzali a odnesli slib, že do muzea budou mít už navždy vstup zdarma.

Den nato si obyvatelé městečka mohli přečíst ve Vallebském zpravodaji:

 

 

 

 

 

 

Ukradené obrazy objeveny

Do muzea se vrátily oba drahocenné obrazy a zasloužila se o to dvojice mladých detektivů, Lasse a Maja.

Ukázalo se, že celý případ byl zoufalým pokusem uklízečky muzea o záchranu obrazů před jejich prodejem.

Ministr kultury byl už o věci informován a přislíbil, že se osobně postará o nápravu.

A tak je pravděpodobné, že neoblíbená ředitelka muzea Barbara Palmová bude muset odejít ze své funkce, protože byl odhalen její plán odprodat vzácné exponáty muzea. Navíc vyšli najevo její drsné způsoby vedení muzea, ostře kritizované samotnými zaměstnanci. (VB)